charakter článku: Články, reportáže, rozhovory Podle svého přání měl být jeho popel umístěn do tří uren postavených na kopcích severního, centrálního a jižního Vietnamu. Mělo to být užitečné nejenom z hygienického hlediska, ale také se tím měla šetřit zemědělská půda. Namísto toho Ho Chi Minhovo tělo skončilo v hlavním městě v mauzoleu nabubřelém podle vzoru jiných komunistických vůdců.
Hanoj je město dýchající energií, která má z Vietnamu do roku 2020 učinit rozvinutou zemi. Ulicemi se valí bez jakýchkoliv pravidel tisíce motocyklů a domácí střední třída vyhladovělá dlouhým půstem ochutnává plody konzumní společnosti, jejichž postupný příchod a ideová netečnost vzbuzují v komunistických vůdcích obavy ze ztráty vlastní mocenské základny. Od konce osmdesátých let se zde postupně usazuje soukromý sektor, malý hotel, kde bydlím, a cestovní kancelář hned vedle recepce, je rodinnou firmou, majitelka obchodu se zeleninou si nedokáže vybavit jediný podnik z blízkého okolí, který by ještě patřil státu.
Zmatek u mauzolea
Ale náměstí Ba Dinh, to je jiný Vietnam, nezmlklá ozvěna revolučních časů, dinosaurus, který zapomněl vymřít. Tady mne modré, zelené a bílé uniformy rovnají do zástupu obnošených kožených kabátů a placatých čepic, které se tisknou vedle dívek v bundách se třemi pruhy. Veteráni vedle zástupců více než poloviny Vietnamců, kteří již žádnou válku nepamatují. V časech, kdy mauzolem bylo jedinou veřejnou budovou s klimatizací ve městě, sem často mířili i lidé z Hanoje, teď převažují přespolní a turisté. Australan ostentativně pokašlává vedle skupinky, která mu vhání cigaretový kouř přímo do obličeje, aniž by docenil stylovost okamžiku. Cigarety byly jedním z mála vybočení z jinak asketického Ho Chi Minhova života. Hvizdot píš´talky mne vyhání z chodníku protínajícího travnatou plochu před obří žulovou schránkou na ostatky vůdce vietnamské revoluce. Ne, ne, ne, vykazuje mne policista jediným anglickým slovíčkem, který zná. Do jeho přesného světa jsem vnesl úplný zmatek. Ještě než půjdu dovnitř, chtěl jsem si celé mauzoleum zvěčnit zvenčí, ale zašel jsem až příliš daleko a policista mne nechce pustit zpátky. Ne, ne, ne, rozhazujeme ted rukama oba, vrátit se nemůžu, tam mne zastavuje píštalka. Musíte to všechno znovu obejít a zařadit se zase do fronty, fotit zvenku můžete, ale natáčet ne, vysvětluje mi vietnamská průvodkyně, která doprovází japonské turisty. Takže zpět kolem celé nekropole, obsahující mauzoleum, muzeum a ve srovnání s těmito obřími stavbami i skromný Ho Chi Minhův domek.
Odevzdat vše, kromě peněženky. Kratasy, ani sandály, vůdcovu oblíbenou obuv, nemám, zjevně nezdravě také nevyhlížím a tím vyhovuji podmínkám pro návštěvu mauzolea. Po průchodu bezpečnostním rámem, kde ještě odevzdávám mobil, si mne přebírají bílé uniformy, které celému zástupu vtisknou důstojnou tvář. Dohlížejí na to, aby kolem Ho Chi Minhova těla všichni prošli tiše s důstojným výrazem, bez čepice na hlavě nebo s rukama v kapsách.
Monopol na ikonu
Na způsob uctívání ikony vietnamské revoluce si komunisté udržují monopol, o který se s nikým nehodlají dělit.. Když v polovině devadesátých lidech přišla na Komisi pro náboženská otázky žádost o registraci náboženství Doan Phu Tho 18, byla zamítnuta, přestože předmětem uctívání jeho 200 vyznavačů byla právě osoba Ho Chi Minha.
O stavbě posmrtného holdu Ho Chi Minhovi rozhodlo politbyro téměř tři měsíce po jeho smrti, na konci listopadu 1969. Rok trvaly diskuse o jeho designu, který měl podle sekretáře asociace vietnamských architektů Hoang Nhu Tiepa v návštěvníkovi vzbudit výjimečný pocit klidu a úcty před zdánlivě spícím Ho Chi Minhem. Do konečné podoby nakonec zasáhli Rusové, kteří se prostřednictvím Sergeje Debora postarali také o samotný akt balzámování, a zanechali zde za sebou stavbu, která mnohem více připomíná Rudé náměstí než vietnamské tradice.
Ale zatímco památníky komunistických revolucionářů v jiných zemích zmizely z veřejných prostranství, strýček Ho, jak je ve Vietnamu nazýván, dál zůstává ve svém mauzoleu. Tady je Vietnam, situace u nás je úplně jiná, nemůžete Ho Chi Minha srovnávat například se Stalinem, říká mladý komunista z Khe Sanhu. Cas, který mám na to, abych obešel katafalk, se měří ve vteřinách, příliš krátká doba na to, abych mohl posoudit pravdivost pověstí o tom, že revolucionářovo tělo již natolik podlehlo zkáze, že veřejnost je předkládána pouze vosková figurína. Podle svých příznivců byl opravdovým vietnamským patriotem, který zemi přivedl k nezávislosti, podle odpůrců zavedl autoritativní vládu a zavlekl zemi do nesmyslné války, která ji stála okolo tří milionů lidských životů.
Byl to člověk, který se zcela obětoval pro Vietnam. S hezkým vztahem k dětem, vzpomíná architektka Dang Viet Nga z Dalatu. Její otec byl v osmdesátých letech prezidentem Vietnamu, a tak tento oficiální pohled není překvapením, ale strýčka Ho kupodivu hodnotí shovívavě i jeho dřívější protivníci. Bývalý voják jihovietnamské armády Diem zprávu o Ho Chi Minhově smrti v roce 1969 oslavil, později však svůj názor změnil. Byl to člověk, který se zcela oddal pro Vietnam, sám nesmírně skromný, dnes ho zcela respektuji.Když se mladá recepční v hotelu dozví, kde jsem trávil dopoledne, prohodí jakoby mluvila o blízkém příbuzném Strýček Ho spí. A zní to jakoby ani její generace na tom nechtěla nic měnit, i když se režim, který pomáhal nainstalovat, stále více mění ve skořápku se stále prázdnějším obsahem.
Vietnam © 2009 - 2024 Marten & Louis s.r.o.
